Po studiích v Neapoli vstoupil patnáctiletý Filippo Bruno do místního dominikánského kláštera a roku 1565 se stal členem dominikánského řádu a přijal jméno Giordano. V roce 1573 byl vysvěcen na kněze. Klidné obodbí jeho života však zakrátko skončilo - roku 1576 byl obviněn z kacířství a utekl z Neapole. Po krátkém putování několika severoitalskými městy odešel do Švýcarska (kde snad krátce koketoval s kalvinismem) a odtud do Francie. Zde se věnoval především teologickým otázkám. Když byl náboženskými bouřemi donucen odejít z Toulouse do Paříže, získal si ve francouzském hlavním městě několik vlivných příznivců a upoutal pozornost i francouzského krále Jindřicha III.
V Paříži vydal několik ze svých děl týkajících se paměti. Bruno sám měl výbornou paměť, za niž vděčil mimo jiné i systému mnemotechniky, který sám vytvořil.
Roku 1583 odešel Bruno s osobním doporučením od Jindřicha III. do Anglie, kde žil v domě francouzského velvyslance. Jeho pokus získat místo profesora v Oxfordu byl neúspěšný, ale i tak byly dva roky strávené v Anglii. Napsal zde mimo jiné své nejvýznamnější dílo, Italské dialogy, kteé ho zároveň mělo později přivést až na hranici.
V roce 1585, dříve než si stihl Bruno svými kritickými a neortodoxními názory znepřátelit všechny své anglické přátele, k čemuž měl už nakročeno, byl francouzský velvyslanec v Londýně napaden davem a odcestoval zpět do Paříže - a Bruno s ním. Zde opět rychle ztratil náklonnost svých přátel svým vystupováním proti aristotelismu, který tehdy dominoval evropskému (katolickému) myšlení, a po prudké roztržce s matematikem Mordentem odešel v následujícím roce do Německa.
Dva roky učil ve Wittenbergu, ale po změně místních poměrů přestal být vítán. Půlroční pobyt v Praze na dvoře císaře Rudolfa ho také neuspokojil, neboť dostal sice od císaře štědrou dotaci, ale nedostal místo na pražské univerzitě. Odešel do Helmstedtu, kde byl rychle exkomunikován místními luterány.
I během tohoto období opokračoval v sepisování dalších děl. Roku 1591 (to dlel ve Frankfurtu) dostal pozvání do Benátek od Giovani Moceniga, příslušníka významné benátské šlechtické rodiny. Přesto odcestoval nejdříve do Padovy, kde se ucházel o volné místo profesora matematiky. To však získal Galileo Galilei a Bruno tedy přece jenom odcestoval do Benátek.
Po necelých dvou měsících ho Mocenigo, který byl nespokojený s vyučováním, kterého se mu od Bruna dostávalo, a získal k němu osobní antipatie, udal inkvizici a Bruno byl 22. května 1592 zatčen. Hájil se poměrně úspěšně, ale o jeho vydání požádala inkvizice římská a o necelý rok později byl Bruno do Říma skutečně vydán.
Proces v Římě trval sedm let a Bruno byl obviněn z několika "zločinů". Asi nejhorším bylo jeho přesvědčení o nekonečnosti vesmíru a nekonečném počtu sluncí a světů, které bylo v přímém rozporu se základními dogmaty katolické víry. Bruno odmítl úplně odvolat své přesvědčení a obrátil se na papeže, od něhož si sliboval zásah do procesu, který by mu umožnil vyváznout s jen částečným odvoláním. Papež však vyjádřil názor, že Bruno má být uznán vinným, Bruno byl prohlášen za kacíře a "předán světké moci". Po vynesení rozsudku prý soudcům řekl: "Myslím, že vy soudci vynášíte tento rozsudek s větším strachem, než s jakým ho já přijímám".
17. února 1600 byl upálen na římském náměstí Campo de' Fiori a jeho popel vhozen do Tibery. Všechny jeho díla byla dána na Index.
Roku 2000, u příležitosti čtyřstého výročí Brunova upálení, prezident kolegia kardinálů římskokatolické církve kardinál Angelo Sodano označil upálení Giordana Bruna za smutnou epizodu, dodal však že bychom neměli odsuzovat inkvizitory, kteří odsoudili Bruna, protože ti jednali ve snaze zachovat svobodu a v zájmu všeobecného blaha, a udělali pro zácharnu jeho života co bylo v jejich silách...
Kategorie:vědci |