Spojenecká smlouva mezi Rakouskem-Uherskem, Německem a Itálií. Vídeň, 20. května 1882.
Jejich Veličenstva císař Rakouský, král český, etc. a Apoštolský král uherský, císař německý, král pruský a král italský, prodchnuti touhou zvětšit záruky všeobecného míru, upevnit monarchistický princip a tím zajistit spolehlivé udržování sociálního a politického řádu v jednotlivých Svých státech, se rozhodla uzavřít Smlouvu, jejímž jediným cílem je, vzhledem ke své v zásadě konzervativní a defenzivní povaze, zabránit nebezpečím, která by mohla ohrožovat bezpečnost Jejich států a mír v Evropě.
Za tímto účelem Jejich Veličenstva určila Jeho Výsost císař rakouský, král český, etc., a Apoštolský král uherský
Hraběte Gustava Kalnokyho, generála, Jeho ministra císařského a královského domu a zahraničních věcí,
Jeho Výsost císař německý, král pruský
Prince Henryho VII z Reuss, nejvyššího vojenského pobočníka, Jeho zvláštního a zplnomocněného vyslance u Císaře rakouského, krále českého etc. a Apoštolského krále uherského
Jeho Výsost král italský,
Hraběte Charles Felix Nicolis de Robilanta, generálplukovníka, Jeho zvláštního a zplnomocněného vyslance u Císaře rakouského, krále českého etc. a Apoštolského krále uherského,
kteří, vybaveni plnými mocemi, které byly shledány náležitými, se shodli na následujících článcích:
ČLÁNEK I.
Vysoké smluvní strany slibují uchovávat vzájemný mír a přátelství a nevstoupí do žádného spojenectví či závazku namířeného proti kterémukoliv z ostatních států.
Zavazují se pokračovat ve výměně názorů na politické a ekonomické problémy obecné povahy, které mohou vyvstat, a dále si slibují vzájemnou podporu, přihlédnuvše ke svým vlastním zájmům.
ČLÁNEK II.
V případě, že Itálie, bez přímé provokace z její strany, bude z jakéhokoliv důvodu napadena Francií, zbylé dvě smluvní strany jsou vázány slibem poskytnout napadené straně pomoc a podporu všemi dostupnými silami.
Stejný závazek platí pro Itálii pro případ jakékoliv agrese bez přímého vyprovokování ze strany Francie proti Německu.
ČLÁNEK III.
Případ, kdy jedna nebo dvě Vysoké smluvní strany, bez přímé provokace z jejich strany, budou napadeny a dostanou se do války se dvěma či více Mocnostmi nepodílejícími se na této smlouvě, se považuje za vznik casus foederis současně pro všechny Vysoké smluvní strany.
ČLÁNEK IV.
V případě, že Mocnost neúčastnící se této smlouvy by ohrožovala bezpečnost států jedné z Vysokých smluvních stran, a ohrožovaná strana by se cítila nucena v důsledku toho vstoupit s ní do války, zbylé dvě strany se zavazují provádět ve vztahu k ní politiku přátelské neutrality. Každá z nich si v takovém případě vyhrazuje právo války se zúčastnit, pokud uzná za vhodné sledovat se svým spojencem společné cíle.
ČLÁNEK V.
Pokud by kterákoliv z Vysokých smluvních stran byla ohrožována za situace popsané v předchozích článcích, Vysoké smluvní strany s dostatečným časovým předstihem zahájí porady týkající se nutných vojenských opatření s výhledem na eventuální spolupráci.
Tímto se zavazují, v případě jakékoliv společné účasti ve válce, neuzavřít příměří, mír ani jinou smlouvu bez předchozí dohody s ostatními stranami.
ČLÁNEK VI.
Německo a Itálie, maje na paměti pouze zachování, jak jen to bude možné, teritoriálního uspořádání Orientu, zavazují se použít svého vlivu k zamezení jakékoliv územní změně v oblasti pobřeží Otomanské říše a jejích ostrovů v Jaderském a Egejském moři, která by mohla poškodit jednoho či druhého signatáře této Smlouvy. Za tímto účelem se budou vzájemně informovat o postupu a záměrech svých i ostatních Mocností.
ČLÁNEK VII.
Rakousko-Uhersko a Itálie, maje na paměti pouze zachování, jak jen to bude možné, teritoriálního uspořádání Orientu, zavazují se použít svého vlivu k zamezení jakékoliv územní změně, která by mohla poškodit jednoho či druhého signatáře této Smlouvy.
Za tímto účelem se budou vzájemně informovat o postupu a záměrech svých i ostatních Mocností. Jestliže však, vzhledem k dalšímu vývoji, se udržení současného stavu v oblasti Balkánu nebo na pobřeží Ottomanské říše a ostrovů v Jaderském a Egejském moři ukáže nemožné, a pokud, ať už z důvodu zásahu třetí strany nebo bez něj, Rakousko-Uhersko nebo Itálie nahlédnou nutnost tento stav změnit dočasnou či trvalou okupací, dojde k ní pouze po předchozí dohodě obou stran, založené na principu vzájemné kompenzace jakékoliv výhody, územní či jiné, kterou by kterákoliv ze stran získala oproti současnému stavu, a uspokojení podložených požadavků obou stran.
ČLÁNEK VIII.
Ustanovení článku VI a VII se v žádném případě nevztahují na egyptskou otázku, vzhledem k níž si Vysoké smluvní strany zachovávají svobodu jednání, vždy s ohledem na principy, na nichž tato Smlouva spočívá.
ČLÁNEK IX.
Vysoké smluvní strany se zavazují uchovat v tajnosti obsah a existenci této smlouvy.
ČLÁNEK X.
Tato smlouva platí po dobu pěti let ode dne výměny ratifikací.
ČLÁNEK XI.
Ratifikace této smlouvy budou vyměněny ve Vídni do tří týdnů, pokud možno i dříve.
Na důkaz toho příslušní zplnomocněnci podepsali tuto smlouvu a připojili k ní svou pečeť.
Ve Vídni, dvacátého dne měsíce května roku tisícího osmistého osmdesátého druhého.
Kalnoky. H. VII of Reuss. C. Robilant.
MINISTERSKÁ DEKLARACE
Královská italská vláda deklaruje, že ustanovení tajné smlouvy uzavřené 20. května 1882 mezi Itálií, Rakouskem-Uherskem a Německem, nemůže být považováno, jak bylo dohodnuto, v žádném případě za namířenou proti Anglii.
Na důkaz toho, u vědomí toho, že tato ministerská deklarace musí zůstat také tajná, bylo dohodnuto vyměnit tuto deklaraci za identické deklarace císařské a královské vlády Rakouska-Uherska a císařské vlády Německa.
Královský ministr zahraničních věcí.
Řím, 22. května 1882.
Mancini.
MINISTERSKÁ DEKLARACE
Císařská a královská vláda deklaruje, že ustanovení tajné smlouvy uzavřené 20. května 1882 mezi Rakouskem-Uherskem, Německem a Itálií, nemůže být považováno, jak bylo dohodnuto, v žádném případě za namířenou proti Anglii.
Na důkaz toho, u vědomí toho, že tato ministerská deklarace musí zůstat také tajná, bylo dohodnuto, vyměnit tuto deklaraci za identické deklarace císařské vlády Německa a královské vlády Itálie.
Císařský a královský ministr zahraničních věcí. Vídeň, 28. května 1882.
MINISTERSKÁ DEKLARACE
Císařská vláda deklaruje, že ustanovení tajné smlouvy uzavřené 20. května 1882 mezi Německem, Rakouskem-Uherskem a Itálií, nemůže být považováno, jak bylo dohodnuto, v žádném případě za namířenou proti Anglii.
Na důkaz toho, u vědomí toho, že tato ministerská deklarace musí zůstat také tajná, bylo dohodnuto, vyměnit tuto deklaraci za identické deklarace císařské a královské vlády Rakouska-Uherska a královské vlády Itálie.
Říšský kancléř.
Berlín, 22. května 1882.
V. Bismarck