Jejich Veličenstva
Císař německý, král pruský,
Císař Rakouský, král český, etc. a Apoštolský král uherský
a
Král italský
fermement résolus d'assurer à leurs Etats la continuation des bienfaits que leur garantit, au point de vue politique aussi bien qu'au point de vue monarchique et social, le maintien de la Triple Alliance, et voulant dans ce but prolonger la durée de cette alliance, conclue le 20 mai 1882, renouvelée une première fois par les Traités du 20 février 1887, une seconde fois par le Traité du 6 mai 1891 et une troisiéme fois par le Traité du 28 juin 1902, out, à cet effet, nommé comme Leurs plénepotentiaires, savoir:
Jeho Výsost císař německý, král pruský:
Heinrich von Tschirschky und Bögendorff, Jeho zvláštního a zplnomocněného vyslance u Císaře rakouského, krále českého etc. a Apoštolského krále uherského;
Jeho Výsost císař rakouský, král český, etc., a Apoštolský král uherský
Hrabě Leopolda Berchtolda von und zu Ungarschitz, Jeho ministra císařského a královského domu a zahraničních věcí
a
Jeho Výsost král italský:
Hrabě Giuseppe d'Avarna, Jeho zvláštního a zplnomocněného vyslance u Císaře rakouského, krále českého etc. a Apoštolského krále uherského;
kteří, vybaveni plnými mocemi, které byly shledány náležitými, se shodli na následujících článcích:
ČLÁNEK I.
Vysoké smluvní strany slibují uchovávat vzájemný mír a přátelství a nevstoupí do žádného spojenectví či závazku namířeného proti kterémukoliv z ostatních států.
Zavazují se pokračovat ve výměně názorů na politické a ekonomické problémy obecné povahy, které mohou vyvstat, a dále si slibují vzájemnou podporu, přihlédnuvše ke svým vlastním zájmů.
ČLÁNEK II.
V případě, že Itálie, bez přímé provokace z její strany, bude z jakéhokoliv důvodu napadena Francií, zbylé dvě smluvní strany jsou vázány slibem poskytnout napadené straně pomoc a podporu všemi dostupnými silami.
Stejný závazek platí pro Itálii pro případ jakékoliv agrese bez přímého vyprovokování ze strany Francie proti Německu.
ČLÁNEK III.
Případ, kdy jedna nebo dvě Vysoké smluvní strany, bez přímé provokace z jejich strany, budou napadeny a dostanou se do války se dvěma či více Mocnostmi nepodílejícími se na této smlouvě, se považuje za vznik casus foederis současně pro všechny Vysoké smluvní strany.
ČLÁNEK IV.
V případě, že Mocnost neúčastnící se této smlouvy by ohrožovala bezpečnost států jedné z Vysokých smluvních stran, a ohrožovaná strana by se cítila nucena v důsledku toho vstoupit s ní do války, zbylé dvě strany se zavazují provádět ve vztahu k ní sledovat politiku přátelské neutrality. Každá z nich si v takovém případě vyhrazuje právo války se zúčastnit, pokud uzná za vhodné sledovat se svým spojencem společné cíle.
ČLÁNEK V.
Pokud by kterákoliv z Vysokých smluvních stran byla ohrožována za situace popsané v předchozích článcích, Vysoké smluvní strany s dostatečným časovým předstihem zahájí porady týkající se nutných vojenských opatření s výhledem na eventuální spolupráci.
Tímto se zavazují, v případě jakékoliv společné účasti ve válce, neuzavřít příměří, mír ani jinou smlouvu bez předchozí dohody s ostatními stranami.
ČLÁNEK VI.
Německo a Itálie, maje na paměti pouze zachování, jak jen to bude možné, teritoriálního uspořádání Orientu, zavazují se použít svého vlivu k zamezení jakékoliv územní změně v oblasti pobřeží Otomanské říše a jejích ostrovů v Jaderském a Egejském moři, která by mohla poškodit jednoho či druhého signatáře této Smlouvy. Za tímto účelem se budou vzájemně informovat o postupu a záměrech svých i ostatních Mocností.
ČLÁNEK VII.
Rakousko-Uhersko a Itálie, maje na paměti pouze zachování, jak jen to bude možné, teritoriálního uspořádání Orientu, zavazují se použít svého vlivu k zamezení jakékoliv územní změně, která by mohla poškodit jednoho či druhého signatáře této Smlouvy.
Za tímto účelem se budou vzájemně informovat o postupu a záměrech svých i ostatních Mocností. Jestliže však, vzhledem k dalšímu vývoji, se udržení současného stavu v oblasti Balkánu nebo na pobřeží Ottomanské říše a ostrovů v Jaderském a Egejském moři ukáže nemožné, a pokud, ať už z důvodu zásahu třetí strany nebo bez něj, Rakousko-Uhersko nebo Itálie nahlédnou nutnost tento stav změnit dočasnou či trvalou okupací, dojde k ní pouze po předchozí dohodě obou stran, založenou na principu vzájemné kompenzace jakékoliv výhody, územní či jiné, kterou by kterákoliv ze stran získala oproti současnému stavu, a uspokojení podložených požadavků obou stran.
ČLÁNEK VIII.
Ustanovení článku VI a VII se v žádném případě nevztahují na egyptskou otázku, vzhledem k níž si Vysoké smluvní strany zachovávají svobodu jednání, vždy s ohledem na principy, na nichž tato Smlouva spočívá.
ČLÁNEK IX.
Německo a Itálie se zavazují udržovat současný územní stav v severoafrických oblastech Středomoří, konkrétně v Kyrenaice, Tripolisu a Tunisku. Zástupci obou mocností v těchto oblastech dostanou instrukce spolupracovat co nejtěsněji co se týče komunikace a vzájemné pomoci.
Pokud by, naneštěstí, po zevrubném přezkoumání situace, Německo a Itálie došly k závěru, že udržení současného stavu se stalo nemožným, Německo se zavazuje, po předběžném formálním souhlasu, podporovat jakoukoliv italskou akci mající formu okupace nebo jiného preventivního opatření, které by Itálie v tomto regionu uskutečnila v zájmu rovnováhy a legitimních nároků.
Je samozřejmé, že v takovém případě budou obě mocnosti hledat také dohodu s Anglií.
ČLÁNEK X.
V případě, že by Francie učinila krok, kterým by rozšířila svou okupaci, protektorát nebo jakýkoliv jiný způsob nadvlády v severoafrickém teritoriu, a pokud by Itálie v důsledku toho považovala za nutné zajistit své pozice ve Středomoří tím, že sama podnikne kroky ve zmíněném severoafrickém teritoriu či v extrémním případě vznese územní požadavky na francouzské teritorium v Evropě, válečný stav mezi Itálií a Francií, který by následoval, by ipso facto na přání Itálie a za souhlasu Německa představoval casus foederis podle článků II a V této Smlouvy, jakoby se tohoto případu přímo týkaly.
ČLÁNEK XI.
Pokud by se Itálie rozhodla v důsledku války podniknuté společnými silami dvou Mocností proti Francii požadovat po Francii územní záruky, aby zabezpečila hranice svého království a pozice na moři stejně jako stabilitu a mír, Německo nebude žádným způsobem zasahovat, a pokud bude třeba, bude se prostředky odpovídajícími situaci snažit prosadit tentýž cíl.
ČLÁNEK XII.
Vysoké smluvní strany se zavazují uchovat v tajnosti obsah a existenci této smlouvy.
ČLÁNEK XIII.
Tato smlouva platí po dobu pěti let ode dne výměny ratifikací.
ČLÁNEK XIV.
Ratifikace této smlouvy budou vyměněny ve Vídni do tří týdnů, pokud možno i dříve.
Na důkaz toho příslušní zplnomocněnci podepsali tuto smlouvu a připojili k ní svou pečeť.
Dáno ve Vídni, ve trojím vyhotovení, pátého dne měsíce prosince devatenáct set dvanáct
Von Tschirschky
Berchtold
Avarna