V této stati nás čeká několik zajímavých úkolů… už jenom pokusit se říct, co to je historie a filosofie. Předem ovšem musím upozornit, že myšlení je nebezpečné. Člověk může dospět k závěrům, které mu nedovolí lenivě setrvat na již zažitých východiscích a používat nadále oblíbených, vyzkoušených metod a postupů.
Definice jsou určitě mnohé, není však cílem tohoto krátkého pojednání je nějak zkoumat. Proto použijme tu, která nám vyhovuje, která nám dobře poslouží. Filosofie je tedy mimo jiné zkoumáním metod myšlení, je i metodou myšlení. Ono myšlení lze zkoumat zase (asi ne jenom) myšlením.
Podívejme se nejprve na myšlení. Myšlení je nalézání vztahů mezi pojmy. Jsou dva způsoby myšlení – předmětné a abstraktní. K tomu prvnímu nepotřebujeme řeč, to druhé je to, co odlišuje člověka od zvířat. Je k němu potřeba řeč a probíhá pomocí několika myšlenkových operací: analýza a syntéza, zobecnění a třídění, abstrakce a konkretizace. Formy myšlení jsou pak pojmy a soudy (a úsudky). Pojem je odrazem všeobecných a podstatných vlastností předmětů a jevů. Soud pak je vztah mezi dvěma pojmy a úsudek vztah mezi dvěma, či více, soudy. Jsou označovány slovy. Přímo nezbytným nástrojem pro myšlení je paměť. Paměti jsou různé, podle toho k čemu slouží. K uchovávání vědomostí slouží paměť sémantická, o tom bude pojednáno dále. Struktura myšlení a příslušné paměti musí být shodné – jinak by asi nebyly použitelné. Ne všechny vědomosti (a v moderní době je jich naopak méně a méně) jsou vědomosti získané přímo. Řada vědomostí byla člověku sdělena. Vědomosti o historii nemohou být jiné, než nějakým způsobem sdělené, zprostředkované.
Přežití člověka v jeho životním prostředí – společnosti – závisí daleko méně na pudech a instinktech a daleko více na používání jiných částí nervové soustavy, než tomu bylo a je u ostatních živočichů. Jelikož je špatně vybaven instinkty apod., musí mít jiné nástroje pro přežití. Každý člověk je tedy vybaven mapou světa, možná ji můžeme nazývat ontologií, metodou získávání informací – gnozeologií, metodou práce s nimi – logikou, a tak dále. Mimo to musí mít člověk i cíl, za kterým se ubírá. Tento cíl je religiózní část osobnosti – je to ať už víra v boha, nebo naopak nevíra v něj, morálka, víra ve všemocnost trhu… Tyto nástroje se neustále mění, jsou více či méně správné, a naopak více či méně nesprávné, člověk si je více, či méně uvědomuje. Nejsou dány nějakou vnější autoritou – jejich zdrojem je mysl sama. A jsou samozřejmě utvářeny pod vlivem okolí – rodiny, společnosti atd.
Filozofie – metoda myšlení je tedy jedním z nástrojů člověka k přežití. Nějakou filosofii používají tudíž všichni. Ať už chtějí, nebo nikoliv, ať to vědí, nebo nevědí.
Stejně jako u filosofie nebudeme zde složitě zkoumat možné definice historie. Jenom pečlivě zvolíme východisko našich dalších úvah. Na předešlý odstavec by se dalo plynule navázat tak, že historie jsou vědomosti o minulosti, popřípadě jejich sdělování.
V kontextu chápání vědy obecně, a pokud budeme považovat historii za vědu, což je součástí našeho (evropského) diskurzu, je historie (historiografie, tj. věda historická) část oboru lidské činnosti zabývající se získáváním znalostí o historii lidské společnosti. Vědecké znalosti bývají reprezentovány teoriemi/modely. Následuje většinou aplikace těchto vědomostí, což už nebývá chápáno jako součást vědy samotné. U historie však pohříchu ano. A to ji jako vědu činí pro mě nepřehlednou.*)
No máme tu ale ještě jeden z možných pohledů na historii. V čem se liší předmět zkoumání historie od předmětů zkoumání jiných humanitních věd? Zkoumá-li například politologie politické systémy, pak politické systémy minulosti jsou předmětem zájmu politologie aplikované na minulost (historické politologie?). To je možná součást historie, ale nemůže to být její podstata. Podstatou vědy nemůže být jen aplikace poznatků z jiných oborů. Čím se liší historie od ostatních, je zkoumání událostí. Je ovšem potřeba říct, co je událost. Událost je změna životního prostředí člověka. Událost jako taková nepřetrvá, přetrvají pouze záznamy, otisky, stopy oněch změn. Jejich zkoumání, respektive zkoumáním událostí prostřednictvím jejich stop, se zabývá historie. Zásadní otázkou pak zůstává proč? No asi z toho bude jiný článek ;)
Mohu-li pokračovat, pak tedy jedním z možných pohledů je, že historie jsou příběhy (texty) o minulosti. Autor vypráví posluchači/čtenáři příběh. Umberto Eco by řekl, že zde máme modelového autora, modelového posluchače a mezi nimi diskurz, syžet a fabuli. Čím se historie odlišuje od jiných textů? Součástí našeho diskurzu je to, že historie obsahuje ve své fabuli faktografické údaje, že je přímo založená na těchto údajích. Jak se zmínil tučný kolega, události k nám promlouvají pouze skrze stopy, které zanechaly. Abych mohl události rekonstruovat, musím jejich stopy zasadit do nějakého příběhu - ten po té události nezbyl, ten je součástí našeho něčeho, co můžeme nazývat třeba metahistorií. Je tedy zřejmé, že zde už s jednou rovinou nevystačíme. Pomocí již naznačených dvou rovin nadefinujeme prostor historie. Byla by to tedy jednak rovina exaktní, popisná (rovina oněch stop) a jednak rovina příběhu, narace (rovina interpretace stop).
V rovině popisné se dá historie chápat jako kronika, encyklopedie a historik jako kronikář, nebo encyklopedista, který schraňuje, třídí a zaznamenává informace o událostech, osobách, lidských výtvorech ap., které byly a již nejsou. Jestliže člověk potřebuje z jakéhokoliv důvodu nějakou informaci z minulosti, pak nahlédne do tohoto zákoutí historie. Co to tedy jsou faktografické údaje, a jaké mají vlastnosti. Tak předně tyto údaje nejsou přímo „skutečnosti“, ale pouze to, co nějaký pozorovatel o světě kolem sebe zjistil a popřípadě zaznamenal. Na strukturu těchto údajů má tedy zásadní vliv způsob vnímání a uchovávání údajů pozorovatelem
Tady je právě potřeba rozlišit, co historie primárně zaznamenává, popřípadě zkoumá. Jak už jsem psal, jsou to události. Informace o osobách jsou pouze informace o událostech, které se k osobě vážou, popřípadě to co o nich napsali jiní, ale to historik zase schraňuje ne kvůli osobám jako takovým, ale kvůli událostem. A tak je tomu i s předměty. A chceme-li mít části onoho „životního prostředí člověka“ kompletní, tak je tomu tak i s ideami.
Možná by se na tomto místě slušelo zauvažovat o události. Událost lze chápat jako každou změnu vnějšího světa, která vede ke změnám okolností lidské existence. K události se vážou atributy. Jsou to jednak čas a místo, a jednak to je příčina a následek. S událostí se také váže subjekt a objekt („ten který působí – subjekt“ a „ten na koho působí – objekt“).
Takže, abych v tom neměl zmatek. Životní prostředí člověka se skládá jednak ze sociální části – to jsou lidé a jeho organizace, pak z části předmětové a nakonec z části idejí?
No, jestli mezi předměty počítáš i přírodu (nejen výrobky člověka), tak ano. Tedy aspoň v mém modelu reality.
Počkejte, nekecejte mi do toho! Chci se na to podívat z pohledu psychologie.
No ne – ty tam píšeš, že historik je kronikář...a to on není!
Napiš si svůj článek, já ti do něho taky nepolezu! Takže z pohledu psychologie…
Údaje, které člověk zjistí, pozná (ve smyslu nabude v procesu poznání) si ukládá do paměti. Konkrétně do její části – sémantické paměti. Odtud si je může znovu vybavit a jich použít. Tato část paměti obsahuje významy pojmů, fakta, vědomosti a vztahy mezi nimi. Znalosti a vědomosti jsou tímto způsobem zpracovávány a uchovávaný na obou stranách – jak u autora, tak i u čtenáře. Nejde o to, že by věci a osoby měly „skutečně“ mezi sebou nějaké vztahy, ale jde o to, že člověk si znalosti o těchto objektech uchovává včetně vztahů mezi nimi a takto i s těmito znalostmi pracuje.
Jeden z vhodných modelů těchto znalostí je sémantická síť. Současně se nabízí i logický krok – jsou-li údaje na obou koncích sdělovacího řetězce reprezentovány sémantickou sítí, použít sémantickou síť i pro samotné předávání informací, sdělování. Problém je zde v tom, že člověk používá ke sdělování jazyk. A ten nedovoluje nic jiného, než řadit jednotlivé pojmy lineárně za sebou. Sémantickou síť si z toho musí čtenář rekonstruovat sám. Musí text, příběh, naraci interpretovat.**)
Dalším problémem jsou významy jednotlivých vědomostí a vazeb mezi nimi. Toto bývá označováno za diskurz (aspoň doufám, že to chápu dobře). Jsou to znalosti, které člověk má společné se skupinou dalších lidí a díky tomu je schopen se s nimi dorozumět. Vezmu-li tedy příběh, pak se přes syžet prokoušu k fabuli. Informace si uspořádám do sémantické paměti, ale abych u jednotlivým pojmů a vazeb věděl, co znamenají, abych do paměti doplnil významy, musím použít diskurz příběhu. To je taky důvod proč příběhy vytvářet a popřípadě vstupovat do již existujících příběhů.
Naratická část historie je tedy ta část historie, která rekonstruuje ze stop získaných v popisné části samotné události. Sděluje nám tím obecnější zkušenosti získané při studiu historie, popřípadě význam historických faktů. Tím ale samozřejmě působí (potvrzuje, mění, vyvrací) na metapříběhy stojící u základů jí samé.
Skutečně tedy – naratická část historie je její důležitou součástí, protože historické teorie/modely nelze sdělovat jinak než textem, příběhem, narací. Pak tedy věda (myšleno historie) má část popisnou a část příběhu. Po ní může následovat jedna z aplikací – mýtus. Ale pomocí mýtů je spoluvytvářen diskurz, který používáme při tvoření a následném čtení příběhu.
Ve světle předešlé kapitolky („Co je to filosofie“) lze smysl historie vidět ve spoluutváření oněch lidských nástrojů pro přežití – mapy a cíle.
Dalo by se tedy říct, že základní aplikací historie je vytváření diskurzu pomocí příběhů, narací?
No, zní to intelektuálsky, ale asi jo.
Ano, je to tak.
Jak praví nadpis, toto je má, možná postmoderní, filosofie historie. Je to jen jeden z řady možných úhlů pohledu, jeden z možných způsobů přístupu k promítání věcí minulých do lidské mysli. Asi se musím čtenáři omluvit, že jsem tímto složitým způsobem dospěl k poznatkům celkem běžným, ba někdy i banálním. Útěchou mu může být to, že mnohdy je důležitější samotná cesta, než její cíl. Odpoledne jsem se byl projet na kole. Vrátil jsem se zpět domů. V tomto případě mi nešlo o návrat, ale pouze o tu cestu. A co se týče historie, na cestu jsem teprve vyrazil.
Není to jeden z řady možných úhlů pohledů, jsou to tři pohledy.
Já si napíšu svůj článek, prý mu do toho nemám kecat. Takže jsou to pohledy dva, nebo dva a půl.
Jiří Vrba
*) Možná by to bylo jasnější, kdyby se používala česká slova děj(iny) + děje-zpyt + děje-pis.© 2008 Elektronická encyklopedie historie