V tomto textu se pokusím nastínit svůj pohled na to, co to je historické bádání a jak vypadá, resp. co by mělo být a jak by mělo vypadat. Nejsem profesionální historik a ani jsem historii (či nic podobného) nestudoval. To, co zde předkládám, je pohled amatérského zájemce o historii, který si neklade nárok být jakýmkoliv způsobem absolutní; na druhou stranu tento pohled je výsledkem mých několikaletých zkušeností s historickým bádáním a historiky a stojím si za ním. Jakoukoliv diskusi na toto téma však vítám.
Na úvod musím ještě uvést jednu poznámku týkající se terminologie - jelikož nám hrozí zmatení pojmů způsobené tím, že výraz „historie“ může označovat jak „minulost“, tak „vědu, zabývající se minulostí“, používám důsledně pro historii ve smyslu minulost pojmu „dějiny“ (i když nezní tak vznešeně jako „historie“), a pojmu „historie“ používám čistě pro vědu zabývající se minulostí. A nyní nám již nic nebrání pustit se do našeho tématu.
Historie jest vědou humanitní, a jako taková má svá specifika. Domnívám se arci - a tento článek budiž mimo jiné i pokusem ukázat to - že příkop mezi vědami humanitními a přírodními není tak hluboký, jak si ho mnozí - a povýtce právě i mnozí badatelé z obou táborů - představují. Velmi základní a zjednodušená teze, která tento příkop vyjadřuje, zní zhruba takto: zatímco přírodní vědy pracují s jednoznačnými „tvrdými“ daty a opakovatelnými a ověřitelnými experimenty, humanitní vědy ničím takovým nedisponují a proto - speciálně co se historie týče - je jejich neodmyslitelnou součástí něco, co se nazývá interpretace, a co je původcem toho, že v historii lze na jednu a tutéž věc mnohdy nahlížet dvěma, ne-li více, zcela protikladnými způsoby.
Na úvod svého pojednání bych se tedy rád vyjádřil k této tezi. Jsem přesvědčen (odhlédnuv od různých moderních kosmologických a fyzikálních spekulací), že dějiny jsou, resp. byly, jedny. Výše zmíněné interpretace dějin pochopitelně existují, ale už z principu nejsou součástí dějin, ale člověčího přístupu k ní. Dějiny samozřejmě neznáme a nikdy znát nemůžeme stoprocentně, takže vždy zůstávají nejistá či bílá místa, která historik v dané věci bádající musí zaplňovat pomocí nepřímých indicií, a v nichž je možno mít několik verzí, které jsou v rozporu, ale žádná není „pravdivější“ než jiná. Jenomže tato neúplnost našeho poznání není ničím, co by příslušelo právě historii či humanitním vědám, ta je stejná ve všech oborech lidského bádání (tedy i v přírodních vědách), a všechny se s ní musejí umět vyrovnat (nejlépe nějakou definovanou metodou, která je přijata jako vědecká a vyzkoušená). To, čím se historie odlišuje od přírodních věd, leží někde jinde.
Abychom se však dostali k pochopení toho, kde, musíme sestoupit k základním otázkám, jaké je vlastně místo vědy ve společnosti obecně a historie konkrétně. Ačkoliv to odbudu velmi stručně, je to nesmírně důležité. Cílem jakékoliv vědy (ať už přírodní či humanitní) je poznání světa. Na toto poznání navazuje jeho aplikace - vezmeme-li si za příklad fyziku, tak její aplikací může být například stavba visutého mostu. A tato aplikace slouží k užívání (po mostě například přejdu každé ráno cestou do práce - most je tedy jeden z prostředků které mi slouží k tomu, abych se dostal kam potřebuju). A nyní ke slibovanému rozdílu mezi vědami přírodními a humanitními - zatímco u přírodních věd jsou tyto tři fáze jednoznačně odděleny (fyzici nestaví mosty, a považovat cestu do práce za fyziku by nenapadlo už vůbec nikoho), u humanitních věd obecně, a u historie konkrétně, se tyto fáze často odlišují nedostatečně či vůbec a za historii se mnohdy považují nejen první dvě fáze, ale dokonce i fáze třetí. Snad je to dáno tím, že u přírodních věd se objekty všech fází značně liší (fyzik zkoumá dejme tomu síly, energie, atomy; stavitel mostů pracuje s betonem, jeřáby; uživatelem je pak člověk), u humanitních se do značné míry překrývají (ve všech třech fázích je objektem člověk či společnost). Nicméně není mým cílem zkoumat důvody tohoto stavu. Spíše se snažím načrtnout, jak by měla historie vypadat.
Historie, tak jak je zpravidla chápána, je tedy ve skutečnosti složena ze tří částí:
1) samotná historie
2) její aplikace
3) její užívání
ad 1) Vědou se všemi jejími atributy, vědou ve stejném smyslu jako jsou vědami vědy přírodní, je však pouze první fáze. Předmětem historie jako vědy, tedy první fáze historického bádání, jsou události*). Událost je pojem, který by se dal vyjádřit jako propojení několika faktorů - událost je pozorovatelná změna stavu nějaké entity ve světě. Každá událost má tedy svého původce (bavíme-li se o historii lidstva, je jím zpravidla člověk), objekt, kterého se týká (onu entitu, jejíž stav je v důsledku události změněn - může být člověk i jakákoliv jiná entita), a dvě určení, časové (kdy k události došlo) a místní (kde k události došlo). Máme-li nadefinovánu událost, můžeme na jejím základě konečně snadno vyjádřit, co je to historie. Historie je vědou o událostech. To znamená že jejím cílem je odhalit a popsat pokud možno všechny události, ale pochopitelně i provádět nad událostmi abstrakce a sestavovat modely - tedy odhalovat souvislosti jednotlivých událostí, třídit je a hledat obecné zákonitosti. To je tedy historie - nic míň, ale také nic víc!
ad 2) Výsledky historie lze užít k mnoha různým účelům, od objasňování toho proč svět vypadá tak jak vypadá, přes obhajování určitého jednání nebo zavrhování jiného, až po vymýšlení románů odehrávajících se v různých dějinných obdobích. To vše však už nespadá do fáze první, tedy do historie jakožto vědy, ale do fáze druhé, tedy do aplikace historie. Zásadním problémem je, že jakékoliv aplikace historie vyžaduje vždy další znalosti. Tak jako konstrukce visutého mostu jakožto příklad aplikace fyziky vyžaduje spoustu dalších znalostí krom čistě fyzikálních, a proto fyzici mosty nestaví, tak i vysvětlení Hannibalovy strategie v boji proti Římu jakožto příklad aplikace historie vyžaduje spoustu dalších znalostí krom čistě historických. Přesto, bohužel, se většina historiků domnívá, že to, že jsou historiky, je opravňuje k sepsání díla o Hannibalově strategii stejně jako o středověkém zemědělství. A tak se historik klidně pouští do vojenských dějin bez znalosti vojenství**), do politických dějin bez znalosti politologie či sociologie, atd.***). K postihnutí dějin něčeho je však třeba vždy dvou odborníků - odborníka na historii a odborníka na ono „něco“ (lhostejno zda jsou to dva lidé či zda se obě odbornosti spojují v jedné osobě). Zapomíná se na to velmi často právě kvůli onomu příliš širokému chápání historie - mnohdy se zdá, že sociologie, vojenství, a spousta dalších oborů je vlastně jaksi automaticky součástí historikových znalostí. Jde přitom pouze o iluzi vyvolanou tím, že v historii se tradičně klade důraz na politické dějiny, a tak se skutečně politologické vzdělání stalo do značné míry součástí vzdělání historikova (částečně to platí i o sociologii a vojenství). Přesto nelze historika automaticky považovat za politologa, sociologa, odborníka na vojenství, a už vůbec ne na spoustu dalších oborů - koneckonců historie se zabývá kompletně všemi obory života, a není pochopitelně ani možné, aby byl člověk odborník na vše.
ad 3) A konečně třetí fáze je používání těchto aplikací. Na začátku si položme otázku, k čemu lze vlastně aplikace historie použít. Jedna odpověď by byla, že chybami se člověk učí, ale jenom hlupák vlastními. A dějiny nám nabízejí nesčetně cizích chyb, z nichž se můžeme poučit. Na druhé straně je v dějinách možno nalézat i vzory, příklady pomáhající s odpovědí na otázku, jak provést to či ono. Další odpovědí je, že znalost dějin poskytuje společnosti jakýsi základní rámec, v němž se její členové pohybují a který jim pomáhá si mezi sebou rozumět. Dějiny byly a stále jsou významným prostředkem k budování a udržování jakéhosi kolektivního vědomí společnosti, státu či národa. Jednotlivci umožňují dějiny mnohdy lépe pochopit to co vidí kolem sebe, obšírněji řečeno - pochopením dějů minulých a jejich souvislostí, projevů a příznaků lépe pochopit současnost a tedy i budoucnost... A konečně dějiny mohou být studovány také pro zábavu.
Užívání historie je však už z definice subjektivní, individuální a žádnými vědeckými pravidly se neřídí ani řídit nemůže - každý si v historii může najít své příběhy, své hrdiny, svá poučení. Při tom kritériem jejich pravdivosti může být jediné - mají-li mít právo tvrdit, že jsou založeny na historii, nesmí být v rozporu s poznatky historie (tedy první fáze historického bádání). Člověk si může z dějin zcela legitimně pro sebe vyvodit poznatek, že nacismus byl následováníhodnou ideologií a svět pod nacistickou nadvládou byl lepší než svět třeba počátku 21. století. Musí při tom však akceptovat nacismus takový, jaký skutečně byl, tedy mimo jiné včetně vyvražďování milionů a rozpoutání světové války. To, že mu takový svět přijde lepší než ten současný, není záležitostí historie ani historiků, ale jeho osobní.
A právě nedostatečné odlišování třetí fáze od předchozích dvou vidím jako ten největší problém historického bádání. Pokud člověk o dějinách nějakou práci napíše, je prakticky jisté, že se mu nepodaří dokonale oddělit objektivní poznatky historie a její aplikace od jejich užití, tedy první a druhou fázi historického bádání od fáze třetí, která je čistě subjektivní. Ba dokonce především u populárně-naučných prací, se kterými se nehistorik setkává mnohem častěji než s čistě odbornými, to zpravidla ani není autorovou snahou. Proto je svrchovaně důležité, aby si toho oba, čtenář, ale i autor, byli vědomi; aby autor své subjektivní poznatky nevydával za objektivní a aby čtenář neočekával, že práce bude subjektivních poznatků prosta či že ty, co se v práci nacházejí, budou nutně shodné s jeho vlastními. Taková tichá dohoda čtenáře s autorem je základní podmínkou toho, aby dílo vůbec mohlo být použito. Aby bylo porozumění mezi autorem a čtenářem co nejdokonalejší, je dobré aby čtenář znal autorova východiska, základní postoje a metody. Není asi realistické od každého autora očekávat, že svá východiska přehledně sepíše a vystaví na veřejně přístupné místo, ale jedno se domnívám čtenář od autora požadovat může a měl by - aby svá východiska úmyslně nebo podvědomě netajil, nezastíral a nemlžil. Pak mohu - jako čtenář - být obohacen i dílem, které je plné interpretací, s nimiž absolutně nesouhlasím.
Takto tedy vidím historii a její místo ve vesmíru, vědom si, že tento můj pohled se jistě odráží v samotné podstatě projektu Elektronické encyklopedie historie a doufám, že i ve způsobu, jakým jsou psány mé články o různých historických tématech.
Radim Kapavík
*) Pochopitelně události minulé - nepovažuji za nutné to v definici uvádět, neboť události budoucí nemohou být dost dobře předmětem jakéhokoliv vědeckého zkoumání (v čase zkoumání totiž ještě neexistují)© 2008 Elektronická encyklopedie historie