Tomáš Garrigue Masaryk( 7.3. 1850 - 14.9. 1937)

Analyzovat uzel

Děti

Životopis

Místa

Tomáš Masaryk se narodil jako nejstarší dítě svých rodičů, kteří oba sloužili na panských statcích v Hodoníně. Nepatřili tak k nejchudším, ale ani k bohatým. V rodině hrála vedoucí úlohu matka, která byla starší a vzdělanější než otec. Ta byla také opravdově, hluboce věřící a k hluboké víře vedla i Tomáše. V této době byla pobožnost v těchto končinách (stejně jako jinde) velmi silná a církevní obřady byly nejdůležitějším a nejvýraznějším děním na vsi. Tomáš později v Čejkovicích ministroval.

Během Tomášova dětství otec několikrát změnil působiště (matka zůstávala v domácnosti s dětmi) a celá rodina se stěhovala vždy do nového přiděleného domu. Do školy začal Tomáš sice chodit v Hodoníně, ale už po půl roce se Masarykovi přestěhovali do Čejkovic, kde získal základní dovednosti a vědomosti v místní škole. Ty si rozšiřoval četbou dalších knih, které mu půjčoval místní učitel i páter, a projevoval velký zájem o okolní svět, o kterém se v různých knihách dočítal, a jevil zálibu i v mapách. Byl aktivní, živé dítě, často páchal klukoviny a byl za to trestán.

Poté, co se jeho rodina spřátelila s novým purkrabím čejkovického císařského panství a on sám s jeho synem, chodil i na soukromé vyučování, které purkrabí svému synovi platil. Krom toho si mohl číst staré knihy, které našel zapomenuté v podkroví zámku, ač byly v němčině nebo latině a Tomáš jim téměř nerozumněl.

Když purkrabí náhle zemřel a jeho rodina se odstěhovala z Čejkovic, přišel Tomáš o možnost soukromého vyučování a docházel zase už jen do školy. Zde se v posledním (šestém) roce stal premiantem a děkan, který prováděl závěrečnou visitaci, doporučil paní Masarykové, aby dala syna studovat na učitele. Protože to odpovídalo její vlastní představě o schopnostech svého nejstaršího syna, nechala ho zapsat na reálku v Hustopečích.

Právě v Čejkovicíh se Masaryk poprvé přímo setkává s několika fenomény, které budou v jeho pozdějším životě hrát výraznější roli - zde se dozvídá, že v konírně zámku se oběsil jeden z čeledínů, načež odmítá do konírny dále chodit, a jen ji z dálky pozoruje. V Čejkovicích také bydlelo několik židovských obyvatel a Masaryk zde zažívá běžný lidový antisemitismus, podporovaný kázáním faráře. Nejsilnější dojem v něm však zanechalo to, že aby mohl dát svého syna studovat, musel se jeho otec dovolit své vrchnosti. Mladý Masaryk si na základě toho uvědomil, jak jsou lidé v tomto postavení nesvobodní.

Masaryk ve skutečnosti učitelem být nechtěl, neboť dobře věděl, jaké postavení tehdy učitel na vesnici měl (od ostatních obyvatel, kteří se nad něj zhusta vyvyšovali, musel žebrat o almužnu, aby se vůbec uživil), ale možnosti studovat na reálce se s radostí chopil, neboť jeho touha po vědění se nyní naplno projevila.

Jako jedenáctiletý odešel tedy do Hustopečí, odkud pocházela jeho matka, a bydlel zde u svého strýce (matčina bratra), a dva roky stduoval na místní německé reálce. V místní škole patřil k nejlepším žákům, ale do kolektivu nebyl přijat (a on nepřijal kolektiv), a tak žil do značné míry samotářsky. Zpočátku měl poměrně velké problémy s němčinou, kterou dostatečně neovládal, ale postupně se ji naučil.

Po skončení studia v Hustopečích se vrátil domů (rodina se mezitím přestěhovala opět do Hodonína), aby se zde stal pomocnou pedagogickou silou na místní škole, neboť do dalšího učitelského studia, které měl absolvovat, se mohl přihlásit až v 16i letech, tedy za více než dva roky. Na škole však vydržel jen dva měsíce, neboť rektor školy ho namísto učení ve škole využíval k hlídání svých dětí doma.

Právě tehdy se také Masaryk poprvé zapojuje do Sokola, nicméně jeho setkání s touto organizací není nijak oslnivé, neboť místní tělocvikář, který Sokol vedl, byl věčně opilý a u chlapců budil jen posměch.

V této době se mění Masarykův zažitý odpor k židům. První krůčky udělal už v Hustopečích, kde měl jednoho židovského spolužáka, který byl často terčem různých posměšků jak ze strany spolužáků, tak učitelů, a Masaryk se postupně zamýšlel nad tím, jestli je to skutečně správné. V Hodoníně si pak definitivně uvědomuje, že židé jsou lidé stejně jako katolíci, a s několika hodonínskými židy se poté spřátelí.

Těsně po jeho čtrnáctých narozeninách se ho rodiče, aby nezahálel, rozhodli poslat do učení, konkrétně do Vídně, kde se měl čtyři roky učit uměleckým zámečníkem. Zde byl Masaryk, který bydlel ve světničce s několika dalšími mladíky, velice nespokojen, a když mu jeden z jeho spolubydlících ukradl a prodal tu jedinou věc, která mu zde pomáhala přežít, jeho knížky, z Vídně po šesti týdnech utekl zpět domů (což bylo tentokrát pro změnu v Čejči, kam se rodina mezitím přestěhovala).

Následně putoval do učení k místnímu kováři, který bydlel ve stejném domě jako Masarykovi. Tato práce mu, i díky mistrovi, který si ho oblíbil pro jeho píli, a několika jiným spolupracovníkům, vyhovovala, a pomalu si začínal zvykat, že se stane kovářem (učení mělo trvat dva roky místo obvyklých čtyř) a poté se vypraví do Vídně, aby absolvoval zvěrolékařský kurs (stejně jako jeho mistr chtěl totiž nejen provozovat kovárnu, ale i léčit dobytek).

Když ho však po pár měsících na dvoře kovářské dílny spatřil jeho bývalý učitel z Hustopečí, zašel za jeho matkou a vyčinil jí, že svého nadaného syna nedala studovat a místo toho chce z něj mít kováře, a doporučil jí, aby ho poslala do Čejkovic jako učitelského pomocníka.

Tomáš se během pár dní stěhoval opět do Čejkovic. Tam naplno poznal postavení vesnického učitele - ubytování měl zdarma v domě rektora (který ovšem po něm vyžadoval, aby mu posluhoval v domácnosti), plat však nedostával žádný (jídlo mu denně nosila matka z Čejče, případně mu něco přilepšili místní sedláci).

Když se zakrátko stal jediným učitelem na škole, pokusil se oživit jednotvárné osnovy občasným vyprávěním o věcech, kterým se naučil na reálce a jinde. Brzy však narazil, když dětem vyprávěl o tom, že Země obíhá kolem Slunce a ne naopak, neboť mu děkan zakázal děti učit takovýmto "bludům" a nakázal držet se osnov. Masaryk pak využil první příležitosti, aby ze školy odešel.

Ta se mu naskytla poté, co ho místní páter začal učit latinsky, a když viděl jeho pokroky, doporučil mu studium na gymnáziu v Brně. Masaryk byl sice už o čtyři roky starší, než by měl při vstupu na gymnázium být, ale úspěšně složil zkoušky z primy, a tak aspoň nastoupil rovnou do sekundy.

V Brně zažil na německém gymnáziu během prvního semestru těžké časy - jeho veškeré jmění, které získal do začátku od různých přátel, padlo na nákup knih a učebnic, a tak si rychle sháněl možnosti, jak si přivydělat. Nakonec začal dávat kondice několika dětem a tím si vydělal aspoň na jídlo a ubytování.

Když takto zažahnal nouzi, společně se svým bytným začal navštěvovat politické schůze (hlavně proto, aby slyšel mluvit spisovně česky), četl noviny a se svými spolubydlícími chodil občas do hospody, kde se naučil pít pivo. Aby ostatním chlapcům dokázal, že není měkkota, naučil se kouřit. Krom toho ovšem pilně studoval, a tak se stal nejlepším žákem ve třídě. To znamenalo, že od druhého semestru nemuseli jeho rodiče platit školné a dokonce získal stipednium.

Zároveň se Tomáš stal preceptorem syna brněnského policejního ředitele, s jehož rodinou se brzy spřátelil, a u něhož mu bylo dáno nahlédnout "pod pokličku" práce policejního ředitele. Právě v Brně se tak Masaryk poprvé naplno setkává jak s česko-německými spory, tak s všudypřítomným rakouským policejním dohledem.

Do Masarykova života zasáhla, podobně jako do života mnoha obyčejných lidí, prusko-rakouská válka z roku 1866. Masaryk společně s několika svými spolužáky se chtěli dát dobrovolně odvést, nakonec tak učinil jen jeden z nich. Pro ostatní skončil školní rok také předčasně, už 30. června. Masaryk se tedy vydal domů do Čejče, ale války se nakonec přece jen v jistém smyslu zúčastnil a s trochou nadsázky je možno říci, že v ní utržil i zranění.

Po porážce rakouských vojsk u Hradce Králové se pruská armáda valila Moravou, a v polovině července se blížila i k Čejči. Tehdy se Masaryk nabídl veliteli rakouské zásobovací kolony, který se, procházeje Čejčí, vyptával na cestu do Hodonína, že ho tam dovede, a putoval s touto kolonou nakonec až k Holiči, krajem který dobře znal z mládí. Cestou se Masaryk chtěl dát znovu odvést k vojsku, protože se šířily zvěsti, že Prusové násilím odvádějí mladé muže do své armády, ale velitel kolony mu to rozmluvil s tím, že je ještě mladý, válka už brzy skončí a navíc nemá u sebe doktora, který by ho mohl odvést.

U Holiče byla kolona přepadena pruskou hlídkou a Tomáš Masaryk, společně s několika dalšími průvodci kolony, z místního hřbitova, kam se utekli schovat, sledoval celou srážku, při které byl zraněn velitel kolony. Průvodci ho odvedli do nejbližšího stavení, kde mu ránu ošetřili. Masaryk si při vytahování prostěradla ze studny, kde ho namáčel, způsobil hlubokou ránu nad kolenem, a proto ho naložili na jeden z vojenských vozů, který ho odvezl na polní obvaziště u Prešpurka, kde ho ošetřili. Strávil tam celý den a právě zde, mezi sténajícími raněnými a umírajícími vojáky a pobíhajícími doktory, Tomáš svému kamarádovi, který ho provázel, poprvé prohlásil, že bude filosofem.

V následujících třech letech Masaryk na brněnském gymnáziu procházel těžkým obdobím. Na jednu stranu definitivně zažehnal hrozící hmotnou nouzi, čtvrtý rok dokonce v Brně sám vydržoval svého mladšího bratra, který tam odešel za studiem, zbývalo mu peněz i na nákup oblíbené literatury, ale na druhou stranu začal mít problémy ve škole.

Prospěch měl stále velice dobrý, ačkoliv už nebyl nejlepším ve třídě, ale jeho vztah ke škole se změnil. Začala ho tížit její jednotvárnost a nezáživnost učiva, dával tudíž přednost samostatnému studiu toho, co mu připadalo důležitější. Rapidně se mu zvýšila absence.

Právě v této době, době rakousko-uherského vyrovnání, se stává uvědomělým českým vlastencem, což vede ke konfliktům s německými a hlavně poněmčenými profesory gymnázia. Zároveň prožívá těžký vnitřní boj rozumu s vírou, neboť přestává být schopen přijímat církevní dogmata jako pravdu. To vede ke dvojímu odmítnutí účasti na zpovědi, která byla tehdy pro studenty i profesory povinná. Ke všemu se přidává první láska, a Masaryk se stává černou ovcí třídy.

Hádá se s profesory, některým dává otevřeně najevo své pohrdání, jiné poučuje. Výsledkem je trojka z chování, ačkoliv prospěch má stále jeden z nejlepších ve třídě. Vše vrcholí sporem s ředitelem ústavu, který si ho předvolává aby mu domluvil, při němž Masaryk šermuje před ředitelem kleštěmi na uhlí, vytaženými z uhláku u krbu ředitelny. Výsledkem nemůže být nic jiného než vyloučení ze školy, a nejspíš i ze všech škol v Rakousku.

Zde zasahuje brněnský policejní ředitel, jehož syna Masaryk stále vyučuje. Ten domlouvá s ředitelem gymnázia dohodu, podle níž Masaryk nebude nijak potrestán pod podmínkou, že příští rok už na toto gymnázium nenastoupí. Policejní ředitel se totiž právě v té době dozvěděl, že bude přeložen do Vídně, a nabízí Masarykovi, že ho vezme s sebou. Masaryk tak dokončuje čtvrtý rok studia v Brně a poté putuje na gymnázium ve Vídni.

Zde je, na přímluvu Le Monniera, přijat na Akademické gymnasium, nejprestižnější gymnázium ve městě, kde dokonči své studium. Vídeň mu však nabízí mnohem více možností ke studiu samostatnému, mnoho času tráví v knihovnách, a úměrně tomu se zhoršuje jeho prospěch a docházka.

I ve Vídní dále pracuje u Le Monnierových jako preceptor jejich syna, k tomu dává kondice několika dalším studentům, a z vydělaných prostředků nyní už přispívá i své rodině. I ve Vídni pokračuje ve svém vlasteneckém zápalu, stává se členem Českého akademického spolku, kde si, jak je v něm zvykem, volí si druhé jméno - Vlastimil. Jeho členem se však může stát pouze student univerzity, a Masaryk je teprve v sextě, a tak je zhruba po roce vyloučen.

V roce 1870 dostává povolávací rozkaz, ale Le Monnier opět zasahuje v jeho prospěch a Masaryk rukovat nemusí. Zajímavostí je, že právě v tomto roce, kdy docházelo v Evropě k převratným událostem, Tomáš Masaryk, ač se stále o politiku velmi zajímal a dokonce začal uvažovat o dráze diplomata, přestal číst noviny. Jeden rok navštěvoval kursy arabštiny na vídeňské Orientální akademii, složil dokonce i zkoušky, ale nakonec pochopil, že diplomatická místa jsou v Rakousku-Uhersku vyhrazena šlechticům, a vzdal se svého záměru stát se diplomatem.

V této době, především pod vlivem prohlášení 1. vatikánského koncilu o neomylnosti papaže, se také oficiálně rozchází s katolickou vírou. Úředně je jeho konfese změněna na řecko-sjednocenou, ale ve skutečnosti Masaryk, navštěvující příležitostně pravoslavné kostely řecké či rusínské, hledá "svou" církev marně. Později, už na universitě, uvádí své náboženství opět jako katolické.

Poté co v červenci 1872 skládá úspěšně, i když s nijak nadprůměrným výsledkem, maturitní zkoušku, nastupuje na vídeňskou universitu jako student filosofické fakulty.

Když si uvědomil, že vlastně neví, jak se to dělá, aby se člověk stal filosofem, a že neexistuje žádný přehledný úvod do filosofie, zapsal si několik filologických předmětů týkající se antické literatury. Brzy však zjistil, že ani bezduché rozpitvávání a slovíčkaření, v něž se tyto předměty brzy proměnily, ho nemůže uspokojovat.

Vstoupil, nyní už bez problémů, do Českého akademického spolku, a opět studuje více samostatně než v rámci výuky. Ve Vídni už je jako doma, navštěvuje divadla, koncerty. Na jaře jeho prvního roku na universitě ho však zasahuje dvojí tragická událost - nejdřív mu zemřel nejmladší bratr Martin, který byl tou dobou ve Vídni na vojně u dělostřelců, a nedlouho poté i policejní ředitel Le Monnier, u něhož bydlel. To ještě naléhavěji obrací jeho pozornost k nejzákladnějším filosofickým problémům a s filologií se Masaryk postupně definitivně rozchází.

Pozemské starosti s bydlením a obživou Masaryk vyřešil snadno, neboť Alfred Schlessinger, jeden ze žáků, kterému dával kondice, byl synem generálního rady Anglobanky. Masaryka si tak oblíbil, že po smrti Le Monniera se Masaryk stává vychovatelem u Schlessingerů. Díky vysokému platu, který od této bohaté rodiny dostával (dostal k dispozici i vlastní byt), se stal na studentské poměry přímo zámožným. Své bohatství však z větší části rozdával rodině a přátelům, kteří to potřebovali.

Během následujícího roku a půl si konečně ujasnil směr svého studia a přístup k filosofii, k čemuž zásadním způsobem přispěl rakouský filosof Franz Brentano, který na vídeňskou universitu nastoupil jako profesor na jaře 1874. Svým novým přístupem k filosofii okouzlil krom mnohých dalších i Masaryka, který se s ním i osobně spřátelil. V této době se konečně začínají překrývat Masarykova studia školní a osobní.

Zároveň se Masaryk velmi aktivně účastní života Akademického spolku, který se snaží společně se skupinou podobně smýšlejících povznést, neboť spolek právě v této době ztrácí význam. Na počátku roku 1875 je Masaryk zvolen jeho předsedou a reformuje jeho činnost. Díky slavnosti, kterou spolek pod jeho vedením koná na počest jubilea profesora češtiny na vídeňské univerzitě, dr. Aloise Šembery, se seznamuje s ním i s jeho dcerou, s níž posléze udržuje dlouhodobé přátelství.

Blíží se však konec jeho studuia (po třech letech se mohl přihlásit k rigorosním zkouškám), a Masaryk zahajuje práci na své disertaci. Za její téma si volí Platona, řeckého filosofa, kterého si oblíbil už na gymnáziu. Zároveň se snaží začít publikovat v časopisech v Čechách, kam ho to neustále táhne, ačkoliv tam byl za svůj dosavadní život pouze jednou na krátké návštěvě (právě v této době nejintenzivněji prožívá své české vlastenectví). Jeho první příspěvky zaslané do časopisu Osvěta jsou však odmítnuty, u časopisu Světozor zprvu také nepochodí.

Doktorát získal v březnu 1876. Konečně mu také z Prahy přišel první kladný ohlas na jeho nabídku k publikaci. Opět začal číst noviny a zabývat se politikou. Psal stať o české politice, "Theorie a praxis", která vycházela na pokračování v Moravské orlici, brněnských českých novinách, které se neúčastnily pražských politických bojů, které Masaryka znechutily, a nebyly, jako pražské listy, ovládány klikou samozvaných dohlížitelů na jejich obsah. Příspíval i do Vojenských listů, které začal vydávat jeho bratr.

Rodina Schlessingerova se rozhodla poslat svého syna, jemuž Masaryk stále dělal vychovatele, a jenž právě dokončil gymnázium, na studium na vysokou školu do Lipska. Masaryk už by se rád osamostatnil, a tak si zažádal o stipednium na studijní pobyt v zahraničí. Úředník ministerstva, na něhož byl odkázán, a o kterém mu řekli, že je příjemný muž, se k němu však choval podivně nevrle a stipendium mu odmítl udělit s tím, že jako ilosofovi mu stačí přečíst tři knížky a ví všechno co potřebuje vědět, tak jaképak cestování za státní peníze. Teprve dodatečně Masaryk zjistil, že onomu úředníkovi omylem místo Herr Sektionsschef (ředitel oddělení) celou dobu říkal Herr Stationsschef (ředitel stanice, nádraží), což pana ředitele uráželo.

Vyrazil tedy nakonec do Lipska s Alfredem a začal navštěvovat tamní univerzitu. Zároveň dál psal články do moravských novin. Zde, v Lipsku, se běžně setkával s německým nacionalismem a šovinismem mnohem hrubšího ražení, než u vídeňských Němců, a byl jím znechucen. Podobně byl ovšem znechucen českým rádobyvlastenectvím, které sledoval v novinách z Čech.

V Lipsku bydlel u rodiny Göringových, u nichž před šesti lety pobývala za svých lipských studií dcera jejich známého, jistá Charlotta Garriguová. Göringovi si ji tehdy oblíbili, stejně jako nyní Masaryka. Nakonec ji pozvali, aby u nich v létě 1977 strávila pár týdnů. Celá rodina s oběma hosty konala časté procházky, návštěvy divadel a jiných kulturních akcí, a Masaryk se se Charlottou sblížil.

Pár dní před jejím odjezdem do lázní v Erfurtu se rodina vracela z vyjížďky na lodi a už starší paní Göringová při vystupování sklouzla do hluboké vody, kde se začala topit. Masaryk, tehdy ještě zesláblý přestátou nemocí, pro ni bez rozmýšlení skočil a po dlouhém zápase ji zachránil před utonutím. V kočáře cestou domů pak ztartil vědomí a probudil se až dalšího dne v posteli, ošetřován Charlottou. Snad i tato příhoda přispěla k tomu, že se nakonec ještě v Erfurtu, kam Masaryk za Charlottou po uzdravení přijel, zasnoubili a o rok později vzali.

Z Tomáše Masaryka se stává Tomáš Garrigue Masaryk.

Dokumenty

Tomáš Garrigue Masaryk (1925)

Kategorie:

politikové
vědci
Autor: RK
Spoluautoři: JV
Zdroje
  • _internet: http://www.wikipedia.org/
  • Polák, Stanislav: T.G. Masaryk - Za ideálem a pravdou 1. Masarykův ústav Akademie věd České republiky, Praha, 2000