Louis, vévoda namurský, byl druhým synem vévody Orleánského, který se roku 1830 stal králem Francouzů. V únoru 1831 byl zvolen belgickým králem, ale pro odpor velmocí korunu odmítl. V létě 1831 pak táhl do Belgie s francouzskou armádou na pomoc proti holandským vojskům, která se pokusila odtrženou provincii obsadit.
Mezi léty 1836 a 1841 se zúčastnil tří vojenských výprav do Alžírska, krom toho plnil diplomatické povinnosti v Londýně (1835, 1838 a 1841) a Vídni a Berlíně (1836).
Roku 1840 se oženil s dcerou prince Sasko-Koburského, Viktorií, s níž měl dva syny a dvě dcery.
Od roku 1842, kdy zemřel jeho starší bratr Ferdinand, byl v pozici případného regenta za svého nezletilého synovce. Roku 1848 však vypukla ve Francii revoluce, která jeho otce svrhla z trůnu. Louis následoval svého otce do anglického exilu převlečen za příslušníka Národní gardy.
V exilu se po smrti svého otce neúspěšně snažil smířit rod Bourbonů se svým, aby tím zlepšil šance na znovuzískání francouzské královské koruny pro některého příslušníka těchto rodů.
Po roce 1871, kdy mu bylo dovoleno vrátit se do vlasti, ale on tak učinil až poté, co byla zrušena i omezení jeho práv, roku 1872. Byla mu navrácena armádní hodnost divizního generála a stal se členem generálního štábu.
Zanedlouho odešel do výslužby a působil nadále jako prezident Červeného kříže. Roku 1882 byly přijaty nové zákony omezující práva příslušníků královských rodů a on se stáhl ze společenského života.
Zemřel ve Versailles 26. června 1896.