Vedoucí belgičtí politikové po relativně snadném odražení pokusu holandské armády zmocnit se Bruselu v září minulého roku podcenili holandskou armádu a během celého roku nepodnikali prakticky žádné přípravy k obraně země. Holandský král Vilém I. však nezávislost Belgie v podobě, jak ji nakonec stanovila Londýnská konference, neuznal a poté, co se Leopold I. stal belgickým králem, vtrhla do země holandská armáda.
Demarkační linii překročila 2. srpna u Poppelu a postupovala v několika proudech do nitra země. Belgičané nebyli schopni klást jí větší odpor, jejich nepravidelné jednotky byly rychle poraženy pár kilometrů za demarkační linií, Antverpy obsazeny. V následujících dnech vítězný postup holandské armády pokračoval, belgické vojsko, rozdělené na dvě armády, bylo poraženo 8., resp. 11. srpna.
Tváří v tvář vojenské katastrofě, požádali Belgičané po porážce své první armády o pomoc Francii. Francouzská armáda vedená maršálem Gerárdem a Louisem, vévodou namurským vstoupila okamžitě do Belgie a tím rozhodla o výsledku války. Ještě dříve, než se mohli Holanďané s Francouzy utkat, zasáhla britská diplomacie a vyjednala příměří, uzavřené 12. srpna.
Holanďané zastavili svůj postup a do 20. srpna vyklidili Belgii s výjimkou Antverp, které okupovali až do následujícího roku. Desetidenní tažení bylo jasným vojenským vítězstvím Holandska nad nově vzniklou Belgií, avšak bylo diplomaticky nezajištěné - Holandsko nedokázalo pohnout žádnou z evropských mocností, které ho diplomaticky podporovaly, aby mu poskytlo vojenskou pomoc; Rusko bylo zaneprázdněno povstáním v Polsku, Prusko se obávalo jeho rozšíření na své území. Tím vzniklo volné pole působnosti pro Francouze, kteří se nemuseli obávat střetu s jinou velmocí a ochotně Belgičanům vojensky pomohli.
Desetidenní tažení však ukázalo na slabost Belgie a uvlivnilo z holandského pohledu příznivě i následné jednání Londýnské konference o nezávislosti Belgie.