Vznik nezávislé Belgie( středa 25.8. 1830 - pátek 19.4. 1839)

Analyzovat uzel

Předpoklady

Místa

Po vídeňském kongresu vzniklo z území tzv. Dolních zemí (dnešní Benelux) Spojené království holandské a s ním v personální unii spojené Velkovévodství lucemburské jako neutrální nárazníkový stát v oblasti, kde se po staletí křížily cesty válečných výprav vedených v oblasti na styku Francie s Německem.

Tento stát však trpěl vnitřími potížemi od samého počátku - francouzsky hovořící Valoni na jihu země se cítili národnostně utlačováni holandskou částí obyvatel (přičemž počet příslušníků obou národnostních skupin byl zhruba stejný), která měla neúměrně vysoké zastoupení v parlamentu, navíc jižní část země byla (jakožto původně habsbusrká država) katolická, kdežto severní protestantská. Král Vilém I. byl Holanďan, kalvinista, sídlil v Amsterodamu a belgické požadavky na sebeurčení přehlížel.

Země byla podobně rozdělena i ekonomicky - severní část země u pobřeží byla rozvinutější a volný trh, který jí vyhovoval (byly dováženy lacinější výrobky, především přes Antverpy), dusil ne tak rozvinutý místní průmysl a zemědělství ve vnitrozemské Belgii (která požadovala vyšší celní tarify, které by zvýhodňovaly domácí výrobce).

Těchto vnitřních potíží nové země využívali Francouzi, kteří podporovali separatisty na jihu s vidinou možnosti připojení jižní části země k Francii. V atmosféře, kdy se zemí šířily neustále nejčerstvější zprávy o francouzské Červencové revoluci, vypukly i v Belgii bouře, vyvolané bezprostředně představením opery s vlasteneckým tématem 25. srpna v Bruselu.

Princ Vilém II., starší syn holandského krále a reprezentant holandské vlády v Bruselu, mínil, že jediným řešením je administrativní rozdělení země - ani povstalci zpočátku nepožadovali plnou nezávislost, ale spíše autonomii a napravení národnostních křivd. Král však nesouhlasil a pokusil se na konci září násilím obnovit pořádek. Dvě třetiny příslušníků armády dislokovaných na belgickém území však do té doby dezertovaly, morálka zbytku byla chabá (nejlepší holandské jednotky byly dislokovány v koloniích). A tak se ani po třídenních pouličních bojích královskému vojsku nepodařilo ovládnout Brusel, kde následně vznikla Prozatimní vláda. Ta pak 4. října vyhlásila samostatnost Belgie, načež bylo zvoleno belgické Národní shromáždění.

Situací se mezitím na popud holandského krále začala zabývat konference velmocí, které garantovaly uspořádání Evropy vzešlé z Vídeňského kongresu. Ačkoliv všechny velmoci s výjimkou Francie (Velká Británie, Rusko, Prusko, Rakousko) byly proti nezávislosti Belgie ze strachu, že se spojí s Francií, žádná z nich nebyla ochotna vojensky se angažovat, a velmoci proto nakonec uznaly právo na nezávislost Belgie, i když v menším územním rozsahu než tento stát de facto vznikl.

Poté co nabídku belgického královského titulu pro svého syna, vévodu z Namuru, odmítl s ohledem na odpor velmocí francouzský král, v červenci se králem Belgie stal Leopold I. Tomu se podařilo vyjednat revizi rozhodnutí velmocí ve věci hranic Belgie, a holandský král, který respektoval původní rozhodnutí velmocí, nikoliv však toto nové, Belgii vojensky porazil. Nový stát však zachránila Francie okamžitým vysláním své armády, která donutila Holanďany stáhnout se. Holandský král si přesto svým vojenským úspěchem vylepšil pozici pro další jednání.

V listopadu 1831 byla Belgie uznána velmocemi jako nezávislý stát, avšak přišla o Lucembursko a část Limburgu, nezískala ani celé Flandry, jak požadovala (část zůstala Francii, část Holandsku). Holandsko ani toto rozhodnutí neuznalo. Jeho jednotky musely být následujícího roku vypuzeny ze země francouzskou armádou za podpory Velké Británie a teprve v květnu 1833 holandský král uzavřel s Belgií časově neomezené příměří.

Následná jednání o definitivním vyřešení krize však byla neúspěšná, neboť holandský král odmítal právo velmocí rozhodovat o vnitřních otázkách jeho země. Téměř pět let pak trval tento provizorní stav, až nakonec postupný obrat veřejného mínění v Holandsku, způsobený vlekoucí se nejistotou a vysokými výdaji na armádu, které se projevily zvýšením daní, přiměl Viléma k oznámení, že je ochoten přistoupit na konečné vypořádání s Belgií podle už jednou přijatého rozhodnutí velmocí.

I přes neochotu Belgie, která se nyní cítila silnější než v roce 1831, kdy byly velmocemi po její vojenské katastrofě stanoveny její hranice, velmoci trvaly na svém původním rozhodnutím a Belgii nezbylo než se podvolit.

V dubnu 1839 tak byla podepsána tzv. Londýnská smlouva, která definitivně stanovovala hranice nového státu a to, že Belgie bude navěky neutrální a její neutralitu se zavázaly bránit všechny zúčastněné velmoci (Velká Británie, Francie, Prusko, Rakousko, Rusko) společně i každá zvlášť.

Osobnosti

Organizace

Je předpokladem pro

Podudálosti

Dokumenty

The Netherlands 1815-39, Holland and Belgium since 1839 (1815 - 1839)

Autor: RK
Zdroje
  • _internet: http://www.wikipedia.org/
  • _internet: http://www.authorama.com/history-of-holland-1.html