Velká Británie a Francie, které podporovaly výhodnější podmínky pro nově vznikající Belgii, nemohly po katastrofálním vojenském neúspěchu belgické armády za holandského vpádu do země odolat tlaku Rakouska a Německa podporovaných Ruskem na revizi smlouvy o XVIII článcích tak, aby byl méně narušen systém vzniklý na Vídeňském kongresu, jehož garanty všechny velmoci byly.
Belgie tak neměla získat celé Lucembursko, ale pouze jeho severozápadní část, a i tu jen výměnou za hospodářsky důležitou část Limburku, která měla připadnout Holandsku. Krom toho byly v holandský prospěch upraveny i podíly na státním dluhu bývalého království.
Toto rozhodnutí vyvolalo nevoli jak v Belgii, tak v Holandsku, kde obyvatelstvo stálo za svým králem a po vojenském úspěchu v Desetidenním tažení očekávalo řešení výhodnější pro Holandsko.
Belgie nakonec s řešením vyslovila souhlas, a 15. listopadu 1831 byla v Londýně zástupci pěti velmocí a Belgie podepsána Smlouva, která uznávala Belgii za nezávislý stát, jehož věčnou neutralitu a územní nedotknutelnost se všechny velmoci a každá zvlášť zavazovaly chránit.
Holandský král však rozhodnutí konference neuznal, neboť otázka Lucemburska podle něj nebyla záležitostí k jednání mezinárodní konference, ale vnitřní záležitostí Holandska a Německého spolku. Neuznal proto hranice Belgie, a odmítl vyklidit některá území, která stále byla v rukou holandské armády, především Antverpy.
Spoléhal na váhavou podporu Pruska a Ruska společně s Rakouskem, které zdržovaly ratifikaci smlouvy. Nebyly však ochotny Holanďany účinně podpořit a ve skutečnosti na holandského krále vyvíjely nátlak, aby se rozhodnutí podvolil.