Vilém II. se po porážce Napoleona stal roku 1813 vládcem Holandska, odmítl však titul krále. Po Napoleonově vylodění ve Francii v roce 1815 se však králem na naléhání velmocí přece jen prohlásil. Velmoci mu už roku 1814 přiřkly vládu nad celým územím "Dolních zemí", tedy i nad Belgií.
Vilém II. měl centralistické tendence a ústava přijatá toku 1814 mu svěřovala velkou moc, zatímco parlamentu víceméně formální. Ministři byli odpovědní králi, nikoliv parlamentu. Tato ústava byla přijata v referendu, ovšem pochybným způsobem, kdy v jižní části země (Belgii) byla většina dosažena jen tím, že Vilém prohlásil zdržení se hlasování (neúčast v referendu) za vyjádření souhlasu...
Přestože oficiálně byla v Holandsku uzákoněna odluka církve od státu, Vilém byl velmi nakloněn protestantství a podporoval protestantskou církev. Oficiálním jazykem země ustanovil holandštinu, ačkoliv v Belgii byla jazykem vyšších tříd francouzština.
To vše vyvrcholilo belgickým povstáním. Vilém nebyl ochoten se Belgie vzdát a válka pohřbila ekonomický úspěch, kterého se mu podařilo v (severním) Holandsku dosáhnout. Poté, co byl donucen souhlasit s odtržením Belgie, byl donucen vydat novou ústavu, která byla svobodnější (předala parlamentu dohled nad soudnictvím, nikoliv však nad celou vládou). Vilém, neschopen se s novým stavem věcí smířit a pojav záměr oženit se s katoličkou a Belgičankou, v roce 1840 abdikoval a odešel do Berlína, kde dožil v její společnosti zbývající tři roky života.
Kategorie:rod oranžsko-nassavský |