Holandský král Vilém vyzval 2. října 1830 velmoci, které podepsaly Londýnský protokol v roce 1814, aby obnovily pořádek v Belgii. 4. listopadu se v Londýně sešli zástupci Velké Británie, Ruska, Pruska, Rakouska a Francie (ta byla přizvána navíc).
Velmoci nejdříve vznesly požadavek na příměří a oznámily, že jejich jednání se omezí na diplomacii. Holandského vyslance přijali stejně jen jako pozorovatele, a to za přesně stejných podmínek jako belgického.
Složitou zůstávala otázka Lucemburska, které se účastnilo belgické revoluce a jehož zástupci zasedali v Národním shromáždění. Podle dohod z roku 1815 bylo Lucembursko součástí Severoněmeckého spolku a Prusko nechtělo dovolit, aby z jeho vlivu uniklo. Protesty Lucemburčanů, kteří svou budoucnost chtěli spojit raději s Belgií, nebyly nic platné.
Londýnská konference po dlouhém jednání rozhodla, že má vzniknout nezávislý belgický stát s tím, že Holandsko zůstane zachováno ve svých původních hranicích z roku 1790. Belgičané však požadovali další území, krom toho se jim nezamlouvalo ani rozdělení státního dluhu mezi Belgii a Holandsko, které konference též určila.
Když belgické Národní shromáždění rozhodlo, že zvolí belgického krále, zapověděla konference všem vládnoucím rodům, aby tuto volbu pro některého svého příslušníka přijaly.
V reakci na diplomatické úsilí Belgičanů, kteří začali uvažovat o nabídnutí koruny Leopoldu Sasko-Koburskému za předpokladu, že ten dojedná s Konferencí změnu podmínek pro vznik Belgie, Konference v dubnu znovu výslovně potvrdila, že podmínky jsou konečné a neměnné.
Leopold, mající podporu Velké Británie, přesto nakonec uspěl, a přiměl Konferenci, aby revidovala své rozhodnutí. Přijatá Smlouva o XVIII článcích přiřkla Belgii větší území a menší část státního dluhu než lednové ujednání. Belgiské Národní shromáždění ji přijalo, holandský král nikoliv.
Poté co vpadl se svými vojsky do Belgie a nový stát zachránil od naprosté porážky jen vojenský zásah Francie, získal lepší vyjednávací pozici a velmoci své rozhodnutí opět přehodnotily. Belgii přiřkly sice valonskou část Lucemburska, ale Holandsko získalo značnou část Limburgu, čímž získalo kontrolu na řekou Másou už od Maestrichtu a nad místními uhelnými ložisky.
Holandský král se však rozhodnutí velmocí vzepřel a na základě toho, že otázka Lucemburska bylo podle jeho názoru vnitřní záležitostí Holandska a Neměckého spolku, nikoliv tématem pro mezinárodní konferenci, ho neuznal. Zatímco Velká Británie společně s Francií podporovaly nyní už bezvýhradně Belgii, Rusko a Prusko, společně s Rakouskem, se snažili holandského krále předvědčit, aby se podvolil, a otálely s ratifikací smlouvy.
Jelikož holandská armáda stále okupovala Antverpy, rozhodla konference velmocí v listopadu 1832 nařídit holandskému králi, aby stáhl všechny své síly z území, přiřčenému Belgii. Ten to odmítl a Francie a Velká Británie (Rusko, Prusko a Rakousko se na této akci odmítly přímo podílet, ale souhlasily s ní) vojensky zasáhla. Blokáda holandských přístavů způsobila zemi značné hospodářské škody a francouzská armáda oblehla a dobyla Antverpy.
V květnu 1833 nakonec Vilém I. souhlasil, že až do uzavření mírové dohody nepodnikne žádné nepřátelské akce proti Belgii ve svých současných hranicích a tím uznal status quo.
Konference se poté pokusila najít definitivní řešení. Belgičané, podporovaní Francouzi, trvali na tom, aby před jakýmkoliv další Vilém I. získal souhlas Německého spolku a Nassavské větve své dynastie, který potřeboval k případným územním změnám v Holandsku a Lucembursku. Ten to však odmítl a Konference byla odložena naneurčito.