Smlouva o XXIV článcích nahrazovala Smlouvu o XVIII článcích a byla prohlášena za konečnou a neměnnou. Belgii přidělovala severozápadní (valonskou) část Lucemburska, jehož zbytek zůstával spojen v personální unii s Holandskem, výmenou za to však požadovala od Belgie vzdát se části Limburku včetně Maestrichtu a uhelných ložišek ve prospěch Holandska. Belgii byl přidělen i větší podíl ze státního dluhu než minulým rozhodnutím. Holandský král dostal za úkol získat souhlas Německého spolku s územními změnami.