V březnu 1838 holandský král nečekaně informoval britskou vládu, že je ochoten přistoupit na Smlouvu o XXIV článcích. Na říjen proto byla svolána další konference velmocí v Londýně. Belgičanů nepovažovali smlouvu, kterou Vilém I. odmítl v roce 1831 podepsat, za platnou, a spoléhali na pomoc britské diplomacie při snahu o její revizi. Konference však rozhodla, že bude trvat na původním znění Smlouvy.
V Belgii to vyvolalo krajní nevoli, obyvatelé Lucemburska a Limburku hlasitě vyjadřovali svou touhu stát se součástí Belgie, nikoliv Holandska, zcela vážně se uvažovalo o případném ozbrojeném odporu, hlásili se dobrovolníci. V Holandsku také probíhaly vojenské přípravy. Velmoci však trvaly na svém, belgická nabídka zaplatit Holandsku za odstoupení těchto území 60 milionů franků byla odmítnuta jak Holandskem, tak Severoněmeckým spolkem. Belgičané nakonec dosáhli zmírnění jediného bodu, snížení ročních splátek státního dluhu Spojeného království Holandského z 8 400 000 franků na 5 000 000 franků.
Holandský král smlouvu podepsal ochotně, belgický parlament nakonec vyslovil svůj zdráhavý souhlas a belgický zástupce svým podpisem v dubnu 1839 definitivně ukončil vleklý spor o belgickou nezávislost. Smlouva stanovovala hranice nového státu Belgie a její věčnou neutralitu, kterou se zavázaly hájit všechny zúčastněné velmoci (Velká Británie, Francie, Prusko, Rakousko a Rusko) společně i každá zvlášť.